Úterní ráno bylo chladné a věstilo den nabitý zážitky. Ranní vstávání nebylo zrovna obvyklé pro vášnivé hráče šachu, kteří si rádi přispí, když nemusí vstávat k šachovnici. Tentokrát však nebylo zbytí. Brzký odjezd z Olomouce do Pardubic vlakem byl pro čtveřici našich borců příjemným zpestřením jinak všedních dnů.
Do knihovny v Hradci Králové toho rána přijeli šachisté z Olomouc s očekáváním i úsměvem na tváři. Staré přátelství mezi oběma družstvy bylo již tradicí pevně zakořeněnou v čase, a přece každé další setkání neslo cosi nového. Vždyť šachy nejsou pouze hrou figur na šachovnici, nýbrž i střetáváním myslí, povah a životních příběhů.
Sedmý březen léta páně 2026 byl dnem krutého boje na čtyřech šachovnicích.
Bylo chladno, takové to moravské chladno, které se neptá, zda máš kabát, ani zda hraješ bílými. V klubovně se proti sobě postavily dva tábory: TJ Sokol Tovačov a ŠK Sigmia Olomouc. Osm šachovnic. Osm bojišť. A ani krok zpět.
Svítání toho dne bylo jako předzvěst neštěstí. Obloha visela nízko, těžká a olověná, a mráz se zakusoval do tváří těch, kdo se odvážili vyjít vstříc osudu. Vítr kvílel v olomouckých ulicích jako nářek dávných padlých a hnal před sebou vločky, jež se lepily k zemi i k lidským myšlenkám. Přesto se z tohoto nehostinného rána vynořili hráči Prostějova...
V starobylé Olomouci, skryta mezi uličkami panelových domů, stojí budova s názvem Jalta.
