Pardubický Rapid

Úterní ráno bylo chladné a věstilo den nabitý zážitky. Ranní vstávání nebylo zrovna obvyklé pro vášnivé hráče šachu, kteří si rádi přispí, když nemusí vstávat k šachovnici. Tentokrát však nebylo zbytí. Brzký odjezd z Olomouce do Pardubic vlakem byl pro čtveřici našich borců příjemným zpestřením jinak všedních dnů.

Zdeněk, František, Milan a Petr vyrazili do boje za úspěchem Olomouckého klubu SK Sigmia B. Cestou jsme samozřejmě nezaháleli. Probírali jsme možné strategie, vzpomínali na předchozí partie a přemýšleli, jakými tajnými zbraněmi překvapíme své soupeře. Každý měl svou představu o tom, jak by měl vypadat vítězný boj na 64 polích. Všichni jsme ale dobře věděli, že realita u šachovnice bývá často úplně jiná.

Po příjezdu do Pardubic nás přivítal připravený sál. Za což děkujeme Krajskému úřadu, jenž toto vše včetně občerstvení připravil.  Čtyřicet odhodlaných bojovníků nastoupilo do sedmi ukrutných partií. Zbraně však tentokrát nebyly z oceli. Na stolech čekaly šachovnice, figurky a nemilosrdně tikající šachové hodiny.

Každý hráč měl pouhých patnáct minut na to, aby svého soupeře zdolal.

Patnáct minut.

Na běžného člověka možná dostatek času. Pro šachistu je to však okamžik. Sotva člověk stihne promyslet první pořádný plán, hodiny už ukazují, že čas mizí. Pěšci vyrážejí do útoku, jezdci skáčou po šachovnici, střelci míří na své cíle a dámy se vydávají na nebezpečné výpravy.

A pak přijde první:

"Šach!"

V sále se na okamžik zvýší napětí. Soupeř se nakloní nad šachovnici, zamyslí se a hledá cestu z nebezpečí. Hodiny tikají. Vteřiny ubíhají. Nakonec přijde tah, cvaknutí hodin a bitva pokračuje.

Někde se útočilo od prvních tahů, jinde se soupeři dlouho opatrně oťukávali. Jeden čekal na chybu druhého, zatímco protivník se snažil žádnou neudělat. Byly partie plné kombinací, nečekaných zvratů i těch drobných přehlédnutí, která dokážou během několika vteřin otočit celou partii.

Naše čtveřice bojovala ze všech sil.

Zdeněk působil u šachovnice klidně a soustředěně, jako by měl všechny varianty dávno spočítané. František dokazoval, že chladná hlava a zkušenost dokážou být v časové tísni tou nejlepší zbraní. Milan sváděl tvrdé bitvy, ve kterých se pozice měnila každým okamžikem. A Petr rozhodně nehodlal dát soupeřům nic zadarmo.

Jenže stejně jako v každém správném boji byly na programu nejen vítězné chvíle, ale také porážky a nerozhodné bitvy. Někdy padl soupeřův král, jindy náš. Občas partie skončila remízou poté, co na šachovnici zůstalo jen několik osamělých figur, které už neměly sílu ani možnost rozhodnout o vítězi.

Pěšci padali, čas neúprosně běžel a nakonec padali i králové.

Přesto však v celém sále nebyla cítit žádná skutečná nepřátelská atmosféra.

Právě naopak.

Po každé partii přišlo podání ruky, úsměv, krátké zhodnocení a někdy také pobavené:

"Tohle jsem tedy vůbec neviděl."

Nebo:

"Kdybych zahrál ten druhý tah, mohlo to být úplně jinak."

A právě to je na šachu krásné. Na šachovnici spolu dva hráči svádějí nelítostný boj, každý chce vyhrát a každý se snaží svého soupeře přelstít. Jakmile však partie skončí, jsou z protivníků opět přátelé. Králové mohou padnout, dámy mohou být obětovány a figurky mohou mizet jedna za druhou, ale vzájemný respekt zůstává.

Čas plynul, králové umírali a konec bojů se pomalu blížil.

Sedmé kolo už bylo cítit únavou. Někteří hráči se opírali do židlí, jiní ještě stále s maximálním soustředěním hleděli na šachovnici. Šachové hodiny však nikoho nešetřily. Poslední vteřiny mizely a partie se rozhodovaly někdy jediným tahem.

A potom bylo po všem.

Sedm partií bylo odehráno.

Vítězství i porážky byly v tomto šachovém klání zcela běžné. Někdo mohl být se svým výsledkem spokojený více, jiný méně. Každý si však odnášel něco, co se do výsledkové tabulky zapsat nedá – nové zkušenosti, zajímavé partie, vzpomínky a především setkání s lidmi, které spojuje stejná vášeň.

Po skončení turnaje jsme ještě chvíli společně rozebírali jednotlivé partie. Každý si samozřejmě našel svůj okamžik, kdy mohl soupeře porazit, kdy mohl zahrát lépe nebo kdy mu naopak chybělo trochu toho pověstného šachového štěstí.

Protože každý šachista ví, že nejlepší partie se často odehrávají až po partii samotné – v hlavě, v debatách s kamarády a při společném hledání toho jediného tahu, který mohl všechno změnit.

Pak už nezbývalo než sbalit šachovnice, hodiny a vydat se zpět na nádraží.

Cesta vlakem do Olomouce byla oproti ranní cestě úplně jiná. Ráno jsme plánovali, jak soupeře porazíme. Večer jsme už věděli, že žádný plán nevydrží první kontakt se soupeřovou figurou.

Smáli jsme se, vzpomínali na jednotlivé partie a samozřejmě znovu a znovu rozebírali některé kritické pozice. Každý měl svůj pohled, každý měl svůj nejlepší tah a každý byl přesvědčený, že právě jeho varianta byla ta správná.

Únava postupně přicházela, ale dobrá nálada zůstávala.

A možná právě v tom spočívá skutečné vítězství.

Nejde pouze o body, pořadí v tabulce nebo počet vyhraných partií. Jde o radost ze hry, o napětí před prvním tahem, o radost z dobře sehrané kombinace, o smích po přehlédnutí figury, o podání ruky po posledním tahu a o přátelství, které dokáže spojit lidi u jedné šachovnice.

Na 64 polích se totiž bojuje tvrdě.

Ale mimo ně jsme všichni na jedné straně.

A tak jsme se večer vraceli do Olomouce možná s různými výsledky, ale s pocitem, že tento den stál za to. Čtyřicet hráčů, sedm kol, stovky tahů, nespočet napínavých okamžiků a jeden společný důvod, proč se znovu sejít.

Protože nakonec vlastně zvítězili všichni.

Zvítězili všichni, kteří mohli strávit den s přáteli, kteří stejně jako oni milují královskou hru.

A šachový boj?

Ten může začít zase příště.